Okouzlující lidé na silnici
Jedu si takhle v sobotu autem, přede mnou se plouží starý Renault 5. Upoutá mě, že z kufru ke stropu čouhají dětské nohy. Když se kouknu pořádně, tak vidím, že nejsou v kufru, ale dítě leží na zadní sedačce. Zároveň mě upoutá něco bílého, co se brownovým pohybem míhá ve voze. Aha, pejsek. Kouknu blíž a vidím, ještě jeden. Sedí řidičce na rameni. Raději zvyšuji odstup a všímám si samolepky "Dítě v autě". No hlavně že se paní stará.
Jdu s klukem na procházku. U nás v obci je jediný přechod pro chodce, u kterého auta prakticky nezastavují. Na to už jsem si zvykl. Zvykl si na to i kluk, takže když jsme chtěli přejít, postavil se k přechodu a po policajtsku mával na blížící se VW Transporter. Řidič Transporteru byl zrovna zaměstnaný telefonováním, ale přesto si našel čas - a tou zbývající rukou při průjezdu nezměněnou rychlostí synkovi zamával a zatroubil.
Třeba ale jednou dosáhnu podobného zenu i já.
